V tradiční slovotvorbě ↗kompozitum, jehož ↗členy jsou v syntaktickém vztahu formální podřadnosti a významové subordinace; jeden člen tedy určuje druhý, který je mu nadřazený, a druhý člen je sémanticky i syntakticky podřízený (závislý). Od p.k. se odlišují ↗přiřaďovací kompozita.

U p.k. jde o vztah mezi subst. a jeho přívlastkem (vysoká škola > vysokoškolský), slovesem a předmětem (měřit čas > časoměřič), slovesem a přísl. určením (vidět jasně > jasnovidec), slovesem (+ subjektem) a doplňkem (učit se sám > samouk), slovesem a podmětem (voda padá > vodopád). P.k. se stávají i věty s různými závislostmi mezi svými složkami (mouchysněztesimě). Důležité je pořadí ↗členů kompozita: ve funkci určujícího členu se zpravidla uplatňuje přední člen (novostavba, tmavomodrý); naopak to bývá u složenin s prvním členem verbálním (neznaboh). Určovaný člen na konci kompozita buď existuje i jako samostatné slovo (je totožný s potenciálním slovem), pak jej lze hodnotit jako složku nadřazenou významu celého kompozita (u tzv. vnitřních kompozit, např. perokresba) a taková kompozita interpretovat jako čistá kompozita (viz ↗čistá kompozice), n. jej nelze hodnotit jako složku nadřazenou významu celého kompozita, ale jako znak tohoto významu, a pak jde o tzv. ↗vnější kompozita (polokmen). Neexistuje-li určovaný koncový člen jako samostatné slovo (není totožný s potenciálním slovem), vytváří se teprve v kompozitu a jde o ↗kompozici derivační: postup kompozičně-derivační (stužkonoska), n. kompozičně-konverzní (středohoří, modrooký).

Z onomaziologického hlediska p.k. představují mutační n. modifikační realizaci onomaziologické kategorie. Tvoří se všemi typy kompozice (tj. ↗kompozicí čistou i ↗ kompozicí derivační).

(a) P.k.  přívlastková jsou ↗složená substantiva (krásnoočko, zvěrolékař), n. ↗složená adjektiva (celospolečenský, trestněprávní); určovaný člen bývá substantivní povahy (velkodílna, hnědouhelný), určující člen adjektivní, pronominální, číslovkové n. substantivní povahy (novomanžel, svéhlavý, stokoruna, zeměžluč). Zvláštní typ představují složená adj. zakládající se na spojení řídícího subst. s postupně rozvíjejícím přívlastkem: do kompozita vstupují pouze přívlastky, jsou adj. povahy a spojují se formálně souřadně (nový český jazyk > novočeský, pozdní románský styl > pozdněrománský).

(b) P.k.  příslovečná, nejčastěji určení způsobu, místa, prostředku, jsou ↗složená substantiva (dlouhospáč, světoběžec, elektroléčba), n. ↗složená adjektiva (skálopevný, rovnoběžný); určovaný člen bývá původem sloveso, příp.subst.n.adj., často verbální (těsnopis, mořeplavec, plnoštíhlý, rychlorozpustný), určující člen je adv., subst., příp. pronominální n. číslovkový (dalekohled, trávozelený, sebelepší, trojnásobný).

(c) P.k.  doplňková jsou ↗složená substantiva (samospoušť), ↗složená adjektiva (živorodý); určovaný člen bývá verbální povahy, určující je téměř vždy vyjádřený zájmenem sám/samý (samouk, samostatný).

(d) P.k.  předmětná jsou ↗složená substantiva (dřevorubec, zloděj), n. ↗složená adjektiva (divotvorný, masožravý); určovaný člen bývá verbální, příp. adjektivní povahy (zpravodaj, lihuprostý), určující substantivní, příp. pronominální n. číslovkové povahy (cukrovar, blahodárný, sebevražda, trojnásobný).

(e) P.k.  podmětná jsou vesměs ↗složená substantiva (hromobití); určovaný člen bývá verbální a určující člen jmenné, hlavně substantivní povahy (kolotoč). Jsou poměrně řídká.

(f) P.k.  větná zachovávají původní podobu tvarů slov ve větě, většinou je nelze rozdělit, příp. určit vztah mezi členy, proto bývají označována jako mechanická kompozita // citátová kompozita. Bývají to hlavně substantiva; v č. jsou velmi řídká a často stylově příznaková: budižkničemu, mouchysněztesimě, bůhvíkdo, jaksepatří, vozembouch.